Blbá GPS

The Aprés-chic

Blbá GPS

Život někdy (čti: nikdy) nejde podle plánu. Pardón jestli vám teď ničím nějaký vaše iluze, ale je to tak. Žádný někdy, nikdy. Jediný, co se liší je, jak strašně moc se ta naše životní cesta odchýlí od našich představ aka. od tý naší vnitřní GPSky.

Někdy totiž místo toho, abyste zahli vlevo pokračujete rovně a na levé straně se pouze držíte. Někdy místo toho, abyste zahli vlevo, jak přece bylo v plánu, uděláte ostrou zatáčku vpravo. A někdy se otočíte o 180 stupňů, uděláte prudkou zatáčku vpravo, vlevo, nabouráte do všech kolemjedoucích aut, hodíte zpátečku a nakonec dupnete na plyn a plnou parou si to pádíte vpřed, rovnou za nosem.

Stejně jako já a MOJE životní cesta.

Kdybyste za mnou jenom před rokem přišli a ukázali mi obrázek mě teď, v roce 2020, nevěřila bych vám, že to jsem já. A kdybyste mě nakonec přece jen přesvědčili, asi bych šla rovnou skočit z mostu.

Že já…já která má už od 11 PŘESNEJ životní plán, já, která přece bude studovat v zahraničí, já, co bude mít 2 vysoký školy a do třiceti 2 děti, manžela, zlatýho retrievera a dům, budu jenom za pouhých 12 měsíců tímhle ztraceným individuem, co nemá páru, jak nakládat se svým životem a každej týden mění směr, kterým by se chtěla v životě vydat? Seriously who is she. A taky se neumí vyjadřovat jinak než v kilometrových souvětích, prostě úplná kráva.

No, ale ja-ko-by. Here I am.

Za necelý rok se už po 3 stěhuju. Za necelý rok jsem stihla vystřídat 3 práce. Za necelý rok jsem si pořídila psa, rozhodla se odejít na vysokou školu v Praze, absolutně změnila svoje životní priority, přibrala snad 15 kg a zjistila, že mým cílem je bejt prostě jenom už konečně šťastná.

Zjistila jsem i to, že tenhle životní cíl není něčím, co si naťukám a naplánuju do Google maps a budu poslouchat robotickej hlas, jak mi přikazuje kudy mám odbočit. To, jestli je moje štěstí napravo, nalevo, druhý výjezd z kruhového objezdu za 600 m nebo musím hodit zpátečku a trochu couvnout, nikdy nebudu vědět dopředu. No a jak si asi dovedete představit, nevědět kam a kudy jedete většinou vede ke spoustě dopravních nehod. Ale to k tomu prostě patří.

Takže here I am. Zase, zase a zase. Zase si balím kufry a zase se snažím vybrat tu ostrou zatáčku vpravo s co nejmenší možnou škodou. Nebo je to zpátečka? Jedu rovně, přímo za nosem?

Nejhorší na těhlech dopravních životních situacích je totiž to, že člověk nikdy neví, kudy se vydal dokud nemusí opět změnit směr jízdy.

But that’s just how it goes.

S láskou, V.

 

4 komentáře

  1. trust the process napsal:

    Nezapominej na to, ze v tom nejsi sama. I ja a spousta z nas se citime stejně. Jsme ztraceni, pak najdeme balanc, a pak jsme zase ztraceni a tak dokola. Nezalezi na tom, jak moc jsme ztraceni ale na tom, ze se porad snažíme a že tu jednoduše jsme. Život není o tom mit všechno, nebo nic. Kazdej krok, i do strany je podle me krok kupředu. Věř si.

  2. Luc napsal:

    Já ty tvoje články, přirovnání a kilometrový souvětí stejně nejvíc miluju! Takže ať je tvoje cesta jakákoli, zůstaň prosím stejná, protože je neskutečně zábavný a inspirativní ji (tě) sledovat:-)

Napsat komentář

Connect with:



Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..